O tom, že lidé jsou sociální druh s poměrně velkou potřebou komunikace, není sporu. Avšak zatímco dříve se tato odehrávala převážně osobně, dnes ji v mnoha případech nahradila ta onlineová. Jistě, na rozdíl od telefonů zde můžeme přenášet nejen zvuk, ale i obraz, takže teoreticky by měla být stejně efektivní, jako ta osobní. Ukazuje se však, že tomu tak není.

Problém je hned v několika poměrně zásadních věcech. Tou první je fakt, že zde chybí mnoho z řeči těla, kterou podvědomě používáme. A to, že jí máme jen část, je pro nás horší, než kdybychom ji neměli vůbec. Náš mozek totiž dostává nekompletní informace, se kterými si neumí příliš poradit.

Jistě, můžeme namítnout, že u videohovoru svůj protějšek vidíme. Ovšem zde je nutné si uvědomit, že vidíme pouze jeho část. Obvykle se jedná o obličej, maximálně horní část trupu. Unikají nám tedy informace, které by nám přinesl například postoj či postavení rukou. Nehledě na fakt, že držení těla, i té části, kterou vidíme, je rigidní a nepřirozené, neboť se snažíme být v pohledu kamery.

Dále nám také chybí osobní kontakt, který ani videohovor nenahradí. Klasický rozhovor totiž nelze tak lehce ukončit – nestačí jednoduše stisknout knoflík, a toto vědomí nutí oba účastníky, aby se chovali poněkud jinak, než na internetu.

Samozřejmě je jasné, že tento typ komunikace má své místo – umožňuje nám navazovat spojení i na velkou dálku, což má nepopiratelné výhody. Neměli bychom jí však dávat přednost a měli bychom využívat klasického osobního rozhovoru, kdykoliv je to jen trochu možné.

To ostatně vědí například i politici. Proto také cestují na schůzky do zahraničí, i když by mohli vše mnohem pohodlněji a také levněji vyřídit pomocí telekonference. Znají však dobře výhody osobního kontaktu a proč je v takovýchto případech nezbytný. Je totiž prokázáno, že značně pomůže zvýšit šance na úspěch daného jednání.